Téma týdne na blog.cz

Deník uprchlíka

14. července 2015 v 11:54 | surpan
Konečně jsem nasedl na loď a nyní mě čeká neskutečně dlouhá cesta za lepším životem. Je mi jasné, že plavba bude dlážděna problémy a nemusí to vyjít. Ale tady již žít nemohu. Bojím se, nic mě tady v Eritreji nedrží. Ženu mi zabili, protože byla křesťanka, mou dceru odvlekli neznámo kam před několika lety. Nikdy jsem ji už nenašel, nedostal jsem žádnou zprávu.


Celý článek k přečtení na novém místě: Deník uprchlíka

Tohle jde fakt mimo mě!

14. května 2015 v 11:27 | surpan
Nevím, čím jsme si to zasloužili. Asi nejsme dost hodní a je třeba nás všechny přísně potrestat. Prostě když se někdo nebo něco neuchytí na internetu, je třeba ho tam za každou cenu tlačit, dělat z něj hvězdu vlogu, blogu.cz a krásna.cz. Být oblíbený si člověk musí zasloužit, musí být zajímavý, musí mít "to" v sobě. A když to nemá, ale má dostatečnou podporu, může být i přes odpor většiny neustále tlačena jako polobohyně a nej vlogerka století.

A to je pěknej hnus. I když se nerad vyjadřuju na nepovedené blogy a vlogy, pokud nemám věcnou informaci, která může někomu pomoci, tady je řešením pouze zrušení propagace této slečny a přestat nám ji nutit na hlavních stranách co to jen jde. Pokud jde Nově o návštěvnost svých webů, je třeba propagovat kvalitní materiál, ne odpad, který není zajímavý pro lidi věku vlogerky, pokud ji tam můžu nazvat, ani pro mladší. Přitom jsem již viděl pořádné množství vlogů od mladých vlogerů a vlogerek a i když jsem v tom nenašel zalíbení, byly mnohem kvalitnější a nebyly mi vnucovány.

Chci na blogu kvalitní materiál v hlavním panelu, ať ke čtení nebo ke zkouknutí. Ale tohle mě fakt nezajímá. A o jakou vlogerku se jedná? Fakt netušíte? Co ty na to Domi?

Co je za zrcadlem?

25. května 2014 v 14:32 | surpan
Co je vlastně za zrcadlem? Je to opačný obraz skutečnosti nebo světelná iluze? Co takhle se na to podívat jinak?
Za zrcadlem najdeme cokoliv, záleží jen na tom, kam zrcadlo pověsíme. Pokud na zeď, bude za zrcadlem pravděpodobně omítka. Nenechme se ale zmást. To není vše, co za zrcadlem je. Také tam jsou většinou cihly, které tvoří zeď. Pokud je to střední zeď v bytovce, pravděpodobně za ní bude soused, tedy i za zrcadlem.
Za zrcadlem může být zcela odlišný svět než před ním. Čučíme do zrcadla, abychom viděli sebe sama a přesvědčili se, jak nám to sluší po ránu a v případě žen, aby posoudili, co vše si na xicht namatlat.
Takže před zrcadlem jsi ty a čučíš na sebe. Za ním je celý svět. Záleží jak moc velkou dálku za něj bereš. Smějící se

V pěti letech žádná sláva

14. května 2014 v 7:56 | surpan
Bylo mi zrovna pět let, co jsme přišel o milovanou babičku. Zemřela na infarkt. Prý jsem bez ní neudělal jediný krok. Bez dědy také ne. Ten tu ale se mnou byl donedávna.
Nevím, jestli je běžné, že si člověk nepamatuje vůbec své dětství. Ale já mám totální okno. První vzpomínky začínají až tak ve 12 letech. Mám skvělé rodiče, dětství jsem měl pohodové, ale smrt babičky ve mě vyvovala blok, který vypustil veškeré vzpomínky na ní a na mé dětství. Je to děsivé, na druhou stranu velmi zajímavá obrana sama sebe před psychickým trýzněním ze ztráty někoho tak blízkého.
Vše jsem se dověděl až nedávno. Pro všechny to byla špatná situace, hlavně i proto, že babička byla ještě vcelku mladá a nikdo to nečekal. Jenže nejtěžší pak prý bylo říct mi, že už babička není. Z počátku jsem tomu nechtěl věřit, pak jsem to pobral a zatvrdil se. Nedovedu si ani představit, jak to muselo být pro mě těžké, že jsem díky tomu vše kolem sebe vypustil, zapomněl a dlouho ještě poté nepamatoval. Je divné pak z fotek a vyprávěných příběhů zjišťovat, co jak bylo a připadat si jako bych se díval na cizí fotky a poslouchal příběhy někoho cizího. Přitom to jsou mé příběhy z dětství. Možná už i ten dětský rozum dokázal pochopit, že buď na vše zapomene, nebo budou následky a problémy. Bohužel nevím, možná bohudík.

Tóny života - hudba a tanec v jednom

26. dubna 2014 v 19:26 | surpan
Hudba je lékem na deprese. Samozřejmě si nepustíte metal, když se potřebujete uklidnit, ale něco klidnějšího. Když se chcete trochu rozjet, pustíte si Nirvanu. Hudba a její tóny dokáží ovlivnit naše nálady. Pokud je nálada pod psa, a chcete si ještě trochu pobečet, šáhnete po smutné hudbě, třeba Enya.
Já mám rád opravdu hodně stylů, poslechnu si nirvanu, poslechnu si Redhoty, ale také si poslechu Rihannu, Selah Sue, Kosheen. Ze starších Metaliku, Roxette. Když mám náladu, zvládnu i vážnou hudbu. Miluju moderní pojetí houslí a klavíru se zpěvem.
Ani už netuším, kde jsem na to narazil, ale uchvátila mě hra na housle a tanec Lydsey Stirling. Její nejznámější písní je Crystalize, ale velmi povedené jsou všechny.
Poslechněte si ukázku. Líbí se Vám?

Každý je svým lapačem snů

22. března 2014 v 11:47 | surpan
Sny jsou od toho, aby se plnili. Některé se sice nesplní nikdy, ale pokud si někdo něco opravdu moc přeje a dá do toho všechno a nikdy se nevzdá, je dost pravděpodobné, že se sen splní.
Některé malé sny si plníme častěji, velké sny ve formě lepších vozů a bydlení většinou jednou za život. Je to o odhodlání každého, co pro svůj sen je ochoten udělat, aby se splnil. Snít o výhře ve Sportce je také možnost, ale přeci jen málo pravděpodobné, pokud si přejete nějakou větší částku na zajištění svého života. I přesto ta možnost je a snít o výhře a nevsadit si je, by opravdu smysl nemělo.
Tedy když sníte o lepším autě, vlastním domečku, o vlastním obchůdku, o chabějící drahé polovičce, je třeba vždy proto něco udělat a ne jen sedět v gauči u televize a doufat, že se něco přihodí, že zrovna Váš pošťák co donese balíček bude ten pravý. Nebo, že najdete výherní los na miliony vedle popelnice, nebo že Vám tetička z ameriky, o které jste ani nevěděli, že existuje, odkázala hotelové impérium a velkou část akcií Microsoftu.
Sny se dají plnit postupně, když pro ně jste ochotni hodně obětovat.

Jak reklamy na blogu ničí ticho

16. března 2014 v 19:14 | surpan
Udržování serverů a webů vyžaduje mnohdy velké množství lidí, kteří na tom neustále pracují. Mnohdy právě u blogů, jak je server blog.cz vydělávají na reklamě, která je umístěná na většině blogů, kde za proklik dostává poskytovatel serveru blog.cz peníze, ze kterých platí výdaje.
Na druhou stranu honba za většími zisky dělá z blogu blikající reklamní weby, kde za každým článkem skáčou reklamy, většinou dvě. To by ještě člověk nějak pochopil a přežil. Ale proč po každém najetí myší přes reklamu (tedy každý pohyb na blogu) musí spustit reklamní videa se zvukem? Nepřijde Vám to již trochu přehnané a trapné? Takto jedině odháníte návštěvníky blogů, kteří kvůli uřvané reklamě prostě již dále na určitý blog nepřijdou. Vlastně pak už na žádný, stačí vidět doménu .....blog.cz a je mi jasné, že se z repráků ozve další stupidní reklama, kterou jsem již byl nucen vidět tisíckrát a vůbec mě nezajímá a i přes to, že jsem ji tolikrát viděl vůbec netušm na co je, protože reklamy ignoruji.
Jak jsem psal, je mi jasné, že je třeba vydělávat na reklamě, ale opravdu takto stupidně? Za reklamy se zvukem palec dolů blogu.cz! S vyplazeným jazykem

To nekonečné ticho z hrozném hluku

12. března 2014 v 20:01 | surpan
"Jedu domů za dcerkou z práce přes centrum, trochu pospíchám, projíždím světelnou křižovatku na zelenou. Jel jsem rovně. Najednou úplný ticho, vteřina trvala několik minut!" takto mi popisoval několik vteřin ohlušujícího ticha kamarád, který nedostal přednost v jízdě od protijedoucí řidičky, která odbočovala.
"Cítil jsem, jak se rolují plechy na mě a říkal si, že bych měl ty nohy vytáhnout od pedálů a dát jinam." dodal ke svému vyprávění. Říkal, že to ticho, které pro něj trvalo několik minut, i když to bylo reálně několik vteřin, bylo hrozně nepříjemné. Jeho auto bylo na šrot, ale hasičům se podařilo jej z vozu dostat velmi rychle naštěstí s drobnými zraněními.
Tohle naštěstí dopadlo dobře pro oba řidiče. Nikdo nebyl vážně zraněn.
Dávejte prosím větší pozor na silnicích, ať jste řidič nebo chodec.

Fantazie života

28. února 2014 v 13:12 | surpan
Celej život něco budujete. Získáváte kamarády, pracovní kontakty, nějakou pozici ve společnosti. Někomu se daří méně, někomu více. Někdo to neřeší a jde mu vše automaticky, někteří na to nikdy nepřijdou.
Snažíme se něco vydělat, zabezpečit se na stáří, zabezpečit děti a případně vnuky, když už se máme dobře.
Celoživotní práce a budování. Zahřeje na srdci, když se Vám něco podaří.
Vybudujete si jméno, stanete se třeba známým zpěvákem, nebo šikovným řemeslníkem, který umí a plní a zákazníci mu volají sami i bez reklamy.
Pak člověk zestárne. Má nějaké postavení ve společnosti. Můžete jej znám jako člověka úspěšného nebo jako člověka, který nikdy neodmítne pomoc ostatním.
Ke všemu je ale potřeba pevné zdraví. Proč život je postaven tak, jak je? Tohle vůbec není fantazie. Jako dítě nevnímáte problémy, nebo jen omezeně. Pak rychle dospějeme a zjistíme, že život je složitý a aby jste nemuseli žít od výplaty k výplatě, je nutné obětovat zdraví a volný čas a zabezpečit sebe a rodinu. Pak, když už zjistíte, že jste něco vybudovali, pak víte, že už není zrovna pevné zdraví.
Pak dojde na stáří. O zdraví se již skoro nedá mluvit, některé nemoci udělají z lidí hromádky neštěstí, co si sami nedojdou na záchod. Proč to tahkle je? Zažít si život se vším všudy, jak s tím pěkným, tak s problémy a najednou příchází konec a vy v plínkách ležíte a sestry okolo Vás lítaj? Hodně zvláštní život.
Co si o tom myslíte Vy?

Fantazie nebo paranoia?

26. února 2014 v 8:56 | surpan
Znám jednoho člověka, který docela dost pije. Jeho příběhy, které pak vypráví oplývají fantazií, věcí které se nejenže nestaly, ale ani stát nemohly. Čím víc je chycenej, tím víc se jeho fantazie proměňuje v paranoiu a volá mi, že po ně někdo jde. Vždy je to absolutně nesmyslné a jeho noční telefonáty jsem začal ignorovat a vypínat si telefon. Ano, nejdřív jsem si říkal, že se asi dostal do nějakého průseru, ale pak se vždy ráno ukázalo, že se vůbec nic nedělo a že si to vlastně ani vůbec nepamatuje.
V práci má neustále problémy, protože prostě nechodí jak má, nebo vůbec. A jeho výmluvy, které používá mu snad nemůže sežrat ani ten největší najivka.
To když Vám někdo ve dvě ráno zoufale dokola volá, pak se mu nemůžete zpět dovolat a ráno ve 4 přijde sms o pomoc, to člověka docela vyplaší, co se děje. Došel pak za mnou dopoledne a vůbec nevěděl, co se děje. Neměl ponětí o tom, co dělal.
Doporučil jsem mu i léčení, nebo se uchlastá, což slíbil, ale ignoruje. Ostatně jako každý závislý alkoholik. Na druhou stranu v tom, co dělá je docela dobrej. Ale zalíbení v chlastu jej zničí, ale říct si nedá.
Tohle je teda ta stinná stránka fantazie.
 
 

Reklama