Jen se vykecám

Někdo vyhodil koťata v lese u silnice - darujeme

4. listopadu 2016 v 7:43 | surpan
Po dlouhé cestě autem jsem se potřeboval protáhnout a zastavil jsem na kraji lesní cesty. Ozvalo se mňaukání a v tu chvíli mi došlo, že tam někdo vyhodil kotě. Stačilo drobné zmapování terénu a našel jsem koťata dvě. Jenže už začíná docela pořádná zima a koťata měla pořádný hlad, jak se později ukázalo.

Takže teď jim hledáme domov. Jsou krásná, pravděpodobně obě kočičky, vitální a už dostali tabletku proti vnitřním parazitům. Vyzvednutí je možné po předchozí domluvě v Brně Chrlicích, darujeme je do dobrých rukou, ne jako vánoční dárek pro dítě, ať se mají konečně dobře.


Doma je mít nemůžeme, už máme zvířat příliš mnoho a minimum času. Najde se nějaká dobrá duše, která se o alespoň jednu z nich postará?

Pokud nemáte zájem, ale chcete pomoci najít koťátkům nový domov, prosím sdílejte tuto informaci na fejsu. Díky moc

Kam se poděl volný čas?

23. dubna 2016 v 20:13 | surpan
Vždycky jsem nesnášel nudu. Také jsem si říkal, že člověk, který nemá dost práce nebo se nudí, tak vymýšlí, no řekněme to slušně, "voloviny". A nejsem výjimkou. Takže jsem si přidával práci a koníčky, až mě to časově úplně spolklo.

Hlavní problém je totiž v tom, že když si vymyslíte nové pracovní příležitost a koníčky, nemůžete odhadnout na samém začátku, kolik času je třeba oné věci věnovat, hlavně když to chcete dělat pořádně.


Krom své práce, která mi ubírá cca třetinu života a třetinu spánek, mi pak zbývá relativně krásná třetina na věci potřebné a koníčky. To jsou prostě nákupy potravin (každý týden několik hodin), návštěvy rodiny (dvakrát do měsíce o víkendu), úklid domku (každý týden několik hodin), předzahrádka, dvorek a zahrada (několik hodin týdně), jednou za měsíc je třeba vysát a umýt i auto. Prostě taková normálka, kdy ráno vstanete, jdete do práce, z práce jdete nakoupit, večer se udělá jídlo, něco se poklidí a jde se spát. Pak je dobré volno o víkendech, pokud se zrovna nejede navštívit část rodiny, což stojí dva víkendy v měsíci, když jste v páru. A i když jde o pohodovou návštěvu, kvůli delšímu cestování si o víkendu neodpočineme. A nedej bože, když se ve své obci přidáte do nějakého spolku, kde pomáháte s nějakou činností a občas musíte na schůzi.

A to jsem se ještě nedostal ke koníčkům. Tady mě už těší jen to, že nemám "koňa" a nemusím po něm smejčit stáj. I když... Mám tři koníčky, z toho jeden je blogování. Aby to mělo nějaký smysl a rostla návštěvnost, je třeba týdně přinést alespoň dva články. Naštěstí mi občas píše články i přítelkyně, tak nemusím zvládnout za týden dva.
Druhý koníček, který máme společný, jsou potkani. Sice tuhle zálibu nechápe každý, ale hlavně mé drahé polovičce dělají dva potkánci opravdu radost. Tradá, další dvě hodiny týdně v čoudu, neboť pokud byste klec alespoň jednou týdně nevyčistili (máme dva samečky a ti umí slušně zasmrádnout), asi byste v domku nevydrželi.
A můj poslední koníček je akvaristika a akvarijní rostliny. To dělá v součtu tři akvária, kdy se v každém z nich odkaluje a mění voda jednou za týden až 14 dní, podle potřeby. Krom toho u rostlinných akvárií je třeba rostliny zastřihávat, občas vyčistit filtr atd. To jsou asi 3 až 4 hodiny týdně, pokud vše klape. Akvaristika je náročná a mít neustále pěkné akvárium je mnohdy pěkně náročné. Kdykoliv může překvapit nějaký průser, kdy trávíte u akvária pak každý večer.


A vlastně ještě něco. Abych si udržel kondici, tak jednou až třikrát týdně chodím běhat na hodinku.

A kde je nějaký čas na odpočinek a výlety safra?

Možná by se mohlo zdát, že si stěžuji. A možná taky trochu jo. Ale na druhou stranu všechno tak nějak stíhám a i když prostě volný čas neexistuje (údržba akvárií a potkanů nebo pravidelné psaní článků) jsou spíš nutnost, aby se dostavil nějaký výsledek, všechno mi tak nějak dělá radost.

A jak to máte s volným časem Vy?

Deset nejdelších vteřin v životě

31. prosince 2015 v 11:09 | surpan
Jako každý rok jsme se vydali s přítelkyní o svátcích po rodině, poklábosit, setkat se a vyměnit dárky. Než objedeme všechny z jedné i druhé strany, tak to trvá několik dní a najedeme stovky kilometrů. A tak jsme potkali v zimním období různě ťuklých aut, které řidiči neukočírovali.


Asi třetí den cestování jsme se vydali za babičkou. Vyjeli jsme ráno a asi po deseti minutách jsme viděli za zatáčkou rozstřelené auto o strom. Nikde nikdo, auto zavřené, nikde výstražný trojúhelník. Zastavit za zatáčkou nebylo možné, tak jsem musel pokračovat v jízdě ještě kus, než jsem se mohl otočit a vrátit a zastavit tak, aby nikdo nesundal i nás.

Zaparkoval jsem na lesní cestě a řekl jsem dalším třem spolucestujícím, že tam zajdu. Stál jsem asi 50 metrů od havarovaného vozu. Ze začátku jsem to bral jako nutnost, že se musím jít podívat, jestli tam někdo není. Každý metr, který jsem ušel a byl jsem blíž a blíž, jsem si uvědomoval, že auto je opravdu hodně zničené, že strom zničil celou přední část vozu a zastavil se až o kabinu v místě palubky. Bylo mi jasné, že jestli tam někdo bude, bude to hodně zlý pohled a že to nemusel přežít. Posledních deset metrů od nehody jsem už ani nedýchal, srdce mi tlouklo o sto šest a doufal jsem, že tam nikdo zraněný nebo mrtvý není.

Dopředu mě hnalo jen to, že musím něco udělat a případně pomoct. Uvědomil jsem si ale, že za pár vteřin uvidím něco, z čeho se budu asi vzpamatovávat nějako dobu. Poslední kousek cesty, abych se naklonil k autu a pořádně se do něj podíval, byl už bez dýchání a napjatý jsem byl jak struna. Naštěstí jsem ve voze nenašel nikoho. Byl prázdný, plný jen zednického náčiní, které se rozletělo asi z kurfu po nárazu. Nikde nikdo. Jako by tam ani nikdo nebyl.

Spadl mi kámen ze srdce. Přesto jsem byl rád, že jsem tam šel a nevykašlal se na to. Pokud něco podobného uvidím znova, zase tam půjdu a neodjedu od nehody. Může tam být někdo, kdo bude mít pár posledních minut života, pokud mu nikdo nepomůže.

Provokatérka Yuri se vrací...

22. listopadu 2015 v 11:12 | surpan
... a hodlá zase všechny pěkně naštvat. Nenechte se ale vyprovokovat jejími útoky v komentářích u Vašich článků. Jde jí pouze o jedno a to je vysoká návštěvnost jejího blogu. Už minimálně jednou byla na přání blogerů zablokována, ale nyní se vrací v plné síle se svou labilitou a nutností lidi nepříjemně provokovat a štvát. Nenechte se tedy zbytečně vyprovokovat, o to jí jde.


Její blog najdete nyní zde: yuripovidky.blog.cz


Pokud se Vám přijde vykálet na Váš blog, není nic jednoduššího než si ji zablokovat. (ukázka jak zablokovat IP adresu návštěvníka, aby nemohl dále komentovat):


A budete mít od ní klid. Myslím, že ji sice většina už zná, ale pro Ty, kteří ne, nenechte se zbytečně naštvat.

Příběh na pokračování třetí část

30. října 2015 v 19:36 | surpan
Protože každý článek je omezen 40 tisíci znaky a my to již dvakrát pokořili, musíme příběh rozdělit a pokračovat zde. Nové příspěvky prosím pod tento článek.
Shrnutí: Pokračujte příběh podle sebe. Jednu větu s číslem pokračování a přezdívkou. Pošlete do komentářů pod tento článek.


surpan - 236: Bohužel jsem nebyl až tak opatrný, když jsem přecházel silnici a neuvědomil jsem si, že tramvaj má přednost a zkončil vážně zraněný v nemocnici.

quick - 237: Měl jsem pocit, že se vznáším a zase padám, zdálo se mně, že mluvím s Amilah a ona mně odpovídá česky, ruce jsem měl připoutané, a omotané jakýmisi hady.

Ruža z Moravy - 238: Slyšel jsem hlas, který mi připadal cizí, na rozdíl od toho ve snu a dokonce zněl jen jako v dálce, budil mne tak dlouho, až jsem otevřel oči a díval se na změť hadiček nad sebou, rukama nemohl pohnout, abych si vytáhl z nosu hadičky, které mi najednou překážely.

surpan - 239: Asi jsem ve špitálu, ale vůbec nemám tucha, jak jsem se sem dostal a hlavně proč, když poslední co si pamatuju je, jak jdu přes cestu s mobilem u ucha a hluboce zakouslý do svého hamburgeru, na který jsem se tak neskutečně těšil jako náhradu za moučné červy a smažené krysy.

Ruža z Moravy - 240: Nořím se do snu, ale ten minulý, krásný se nevrací a já mám bílo před očima, jen zmatené hlasy nade mnou jsou důkazem, že žiju a tak napínám uši, abych slyšel, co ty hlasy povídají...

Jana - 241: V duchu si stále opakuji, jak jsem rád, že nejsem génius jako Tony Stark a tedy není moc velká pravděpodobnost, že by mne chtěli nějak hodně zneužít ...

quick - 242: Možná jsem řízek, klepou do mne jakousi paličkou, škrábou na noze a pořád chtějí, abych otevřel oči a mně se chce strašně spát.

surpan - 243: Najednou jsem ucítil neskutečnou bolest v noze, že jsem ty oči otevřel, i když jsem kvůli strachu, co se kolem mě děje, vůbec otvírat nechtěl.

Ruža z M. - 244: Jen pocity se střídaly, brali mi krev, dělali nějaká vyšetření, cítil jsem se jako rozlámaný, ale nebylo to nic proti tomu, co se stalo jednou po vizitě, kdy se nade mnou bavili, jako bych tu nebyl neprve doktoři a pak nějaké dva šeptající hlasy, dávající střídavě příkazy podle toho, jak se mnou popojížděli nejprve po pokoji a pak hrozně rychle ujížděli po široké chodbě a já jen mdle uvažoval, kam mne to zase vezou a co se mnou budou dělat a honem jsem začal mávat rukama, jak to šlo, protože jsem je měl lehce připoutané k pelesti kovové postele, či lehátku, abych případně dal najevo, že nejsem mrtvý.

surpan - 245: Než zavřel oči, stihl si povšimnou sestry a dvou dost podivně vypadajících chlápků v černých dlouhých kabátech až po zem, v kloboucích a tmavých brýlích.

quick - 246: Probouzí se, řekl někdo, jak daleko je k hranicím? musíme mu ještě připíchnout....

Ruža z Moravy - 247: Ucítil jsem píchnutí, oni ví, že nejsem mrtvý, ale propadám se do nicoty a pořád jedu, jedu, teď to drnclo, cítím jasně, ale nemohu se hnout, něčím mne omámili, páni to vypadá na únos, cítím závan čerstvého vzduchu a pak zase jakýsi pach, jako by mne i s postelí, či co to je, naložili do, ach jo, je to pach nafty nebo benzinu,ne, to je dezinfekce, že by sanita a jedeme...

surpan - 248: "Bacha, pohraniční stráž kvůli uprchlíkům, máte ty falešné papíry na převoz do Německa?" ozvalo se z kabiny vozu.

Ruža z Moravy - 249: To bylo o fous, koukali na nás, jako bychom převáželi drogy nebo co, ale nakonec to vysvětlení, že ho vezeme na operaci, kde na něj čeká dárce ledviny to uspíšilo propuštění- doneslo se mi k uchu, zřejmě mi toho píchli málo a tak jsem se zachvěl strachem, jestli mi nakonec nechtějí sebrat nějaký orgán.

quick - 250: Strachem jsem drkotal zuby,když mě převáželi další dlouhou chodbou a vyložili snad na operačním sále, kolem byli samí zelení človíčkové v rukavicích a světla shora bodala do očí, začal jsem se propadat někam dolů a všechno se ztratilo.

Ruža z Moravy - 251: Probral jsem se v místnosti jen spoře osvětlené a moje první starost byla, jestli nemám někde na těle ránu po operaci, ačkoliv jsem ji po umrtvení nemusel jistě cítit, ale měl jsem jen zalepené předloktí a cítil se zesláblý, jako by mi odebrali nějaký litr krve a tak jsem znovu upadl do milosrdného spánku.

surpan - 252: Když jsem se probral podruhé, zjistil jsem, že ze mě asi něco vytáhli, neboť jsem měl na bříše obrovskou jizvu od krku až po pás, nemohl jsem ale ani křičet.

Ruža z Moravy - 253: Po dalším probuzení, jsem si sáhl rukou na jizvu na hrdi, viditelně ani nezalepené, nebolela a nakonec jsem zjistil, že to je namalovaná čára, jako by si někdo naznačoval budoucí řez a tak jsem sípavě kvikal : ne, ne, ne... až se okolo mne začalo něco dít.

surpan - 254: Asi čekali, že z toho stresu odpadnu a budou mě moci rozpárat a rozebrat na díly - to by ale znamenalo, že mě nerozeberou za každou cenu, že v nich hlodá pocit, že tohle nejde, jinak bych byl dávno už je ledvina v někom cizím.

Ruža z Moravy - 255: Podařilo se mi dát najevo, že jsem natolik živý, aby mne náhodou nechtěli párat a zaregistroval jsem rozmluvu mezi dvěma - zřejmě lékaři o tom, že by bylo vhodné si mne dát do pořádku a získat tak dárce kostní dřeně kvůli té mé vzácné krevní skupině a ještě čemusi, nerozuměl jsem moc, ale bylo to něco o tom, že je výborná k dárcovství k různým skupinám, to jsem si v duchu zavyčítal, že jsem tak nevzdělaný v tomto směru, ale trochu jsem se uklidnil, proti tomu bych rozhodně nebyl.

quick - 256: Jenže na druhou stranu nehodlám být včelí královnou a být pěstovaný někde v inkubátoru jako dárce kostní dřeně ani pro vzácné ani univerzální příjemce - pokud mne hodlají unášet sem tam - to si rozhodnu sám a hodlám se proto velice rychle uzdravit.

surpan - 257: Každým dnem jsem se velmi rychle zotavoval, což mým únoscům nedělalo radost, ale poškodit mě nemohli, protože by přišli o kvalitní dřeň - jen nemám tušení, co se mnou bude, když mě vlastně unesli, jestli mě pustí, nebo se mě budou muset zbavit, abych nemluvil.

quick - 258: Vrtá mně hlavou, jak to zakamuflovali, kdo leží na mé posteli s mým jménem, nebo - varianta konečná a poslední - snad mě neodepsali a chorobopis s křížkem neputuje do archivu.

Ruža z Moravy - 259: Napadlo mne, že budu dělat jako bych tady byl normálně jen převezen, že to neberu jako únos a zkusím se s nimi domluvit, že bych jako za nějakou úhradu výjimečně vypomohl s dárcovstvím kostní dřeně, ale pokud si na mne vezmou jen spojení a propustí mne do domácího ošetřování, zůstane to mezi námi ...samozřejmě se budu snažit zdekovat jak možno nejdál.

surpan - 260: Nejsou ale naivní a pustit mě nechtějí, budu muset naplánovat únik, když budu mít možnost.

quick - 261: Po požárním žebříku to asi nepůjde, ale i v poschodích je úplný labyrint chodeb a taky různá vedlejší schodiště, možná, že v suterénu jsou další odbočky a výklenky, kterých by se dalo použít, aha, přivážejí svačinu, prvním úkolem je: uzdravovat se, tedy i jíst.

Ruža z Moravy - 262: Trochu jsem se přecenil, na silácké výkony nemám ještě sílu, budu se muset dostat nějakým podfukem, někde schovaný , třeba ve vozíku na prádlo, však jsem po všech těch dobrodružstvích lehký, jako jsem nikdy nebyl a tak to na váze vozíku nebude tak cítit, jen najít okamžik, kdy už na dně bude nějaké prádlo, doufám, že ne pokálené prostěradlo či něco podobného fujtajblového a budu se mít čím přikrýt...

surpan - 263: Asi po týdnu čekání, až se můj stav zlepší, jsem se odhodlal a pokusil jsem se dostat pryč spolu se špinavým prádlem, přesněji ve vozíku na prádlo a vypadalo to nadějně.

quick - 264: Nadějně do chvíle, kdy vozík zastavil v řadě dalších vozíků mezi hlučně vrčícími pračkami, pobíhajícími postavami, které pro občasné oblaky páry nebylo možno rozeznat.

Ruža z Moravy - 265: Byl tam frmol, to jo, ale nebyly by to ženské, aby si nenašly chvilku na řeči a tak se mi podařilo z vozíku vylézt a s přehozeným protěradlem přes záda, jsem se sunul opatrně do kouta a pak podél zdi ke dveřím, kde jsem měl štěstí a odhodil jsem prostěradlo a přikrčený za vozíkem, který mířil ven z prádelny k nákladnímu výtahu jsem prošel do chodby, kde už si mne nikdo nevšímal, protože tam chodili různě oblečení lidé i pacienti a mému županu přehozenému přes pyžamo se nikdo nedivil.

surpan - 266: Cítím konečně čerstvý vzduch a vůni svobody, která se blíží, protože vidím před sebou ty prosklenné dveře, které mě dělí od ztráty orgánů a od cesty za mou milou do Anglie.


Ruža z Moravy - 267: Už jsem si byl jistý, že mám nejhorší za sebou, ale pojednou se za mnou ozval hlas, který se ptal, co tady pobíhám, jestli jsem utekl z psychiatrického oddělení nebo zabloudil, na což jsem hbitě odpověděl, šťástný, že ovládám dostatečně i němčinu, že jsem vyprovázel návštěvu a vrátím se na oddělení, při čemž jsem zašel za nejbližší roh chodby a čekal, až se tázající ztratí v nedohlednu a pak jsem se rozhodl, že se musím dostat k nějakému civilnímu kabátu, kterým bych zakryl nemocniční oblečení a nehrozilo, že mne někdo zase zastaví a bude chtít vrátit, proto jsem hledal dveře s označením úklidové místnosti, kde jsem předpokládal možné převlečení, tajně doufaje, že nebude typicky ženské...

quick - 268: Mimo plášťů a zástěr tam viselo velikostně odpovídající sako barvy již neurčité a jedny šle /nevím, co s tím uklízeli/, přešel jsem dlouhou chodbu s kamennou tváří pacienta a rychle zmizel s kořistí ve dveřích WC, kde jsem si hodlal zkrátit pyžamové kalhoty a upravit je částečným rozcupováním na ležérní módní doplněk.

surpan - 269: Na módním molu bych sice neuspěl, sako a pyžamové kalhoty k sobě moc nejdou, ale pokud mě nikdo nebude moc koumat, mohl bych to zvládnout, prostě musím teď projít rychle, hlavně už to celé moc trvá, neboŤ každou chvíli určitě zjistí, že jim dole chybím, to by byl pak konec.

quick - 270: Hlavně se tvářit nenápadně, kolem projel zřízenec s vozíkem, nějak divně se podíval, nebo se mi to jen zdálo, dostal jsem se nějakým východem na nemocniční dvůr, díru v plotě jsem vyloučil, jako zbytečné a nebezpečné buzení pozornosti, zamíchal jsem se do skupinky lidí, která mířila k vrátnici a ven, co nejdál od tohoto zařízení.

Ruža z Moravy - 271: A je to, jsem venku a z dosahu, musím si teď dát pozor, aby mne nesledovalo nějaké auto, zvláště sanitka, určitě mne už hledají a já se nenápadně rozhlížím, ruce zabořené do kapes saka a cítím najednou, že v pravé kapse je hranatý předmět, snad ne mobil, tolik štěstí snad nemohu mít...

quick - 272: Krabička zabalená do kapesníku, v ní poměrně drahý mobil a slušný svazek pěti, deseti a dvacetieurovek, štěstí, ale ne pro mne, úkryt v úklidové místnosti nebyl náhodný, možná si krabičku měl někdo vyzvednout a já ho budu mít v patách, tak jsem skočil do první tramvaje a vyhlížel nějakou tržnici, kde bych se proměnil v turistu.

surpan - 273: Poměrně brzy jsem uviděl nádraží, kde bych se mohl ztratit ve velkém chuchvalci lidí, tak jsem se vydal přes nádraží a plný myšlenek, jak dál, jestli řešit nějaký únos s policií a zase ztratit drahocenný čas, nebo se co nejdřív dostat na letadlo do Anglie.

Ruža z Moravy - 274: Náhle mne napadlo, že by mne mohli podle telefonu najít, tak jsem koukal po obchodě se SIM kartami, abych si mohl koupit třeba jednorázovou a tu původní případně někam zahodit, hlavně, aby se hodila do toho mobilu, vypadal vymakaně, hlavní je, že mám eura, tak si koupím nenápadný ohoz, někde se převlíknu, pak se uvidí, jen se musím co nejdál dostat od té nemocnice.

quick - 275: Než jsem stačil cokoliv z toho udělat, oslovilo mne kouzelné stvoření, s vlasy jak plamen a zelenýma očima, normálně bych byl v těch očích utopený, ale teď se mně podlomila kolena, protože tohle stvoření na sobě mělo uniformu.

surpan - 276: Naštěstí to nebyla policejní uniforma, ale slečna byla pošťačka, která byla první den v práci a hledala jednu adresu a spletla si mě s nějakým starousedlíkem, který by tu měl znát jak své boty.

quick - 277: Můj převlek tedy zafungoval, ještě jsem zjistil, že studuje a přivydělává si brigádami, strašně rád bych ji doprovázel při hledání adresátů, ale musel jsem rychle zamést stopy, s lítostí jsem se rozloučil a co nejrychleji se snažil sehnat SIM kartu a normálnější oblečení včetně co největších a nejvýstřednějších slunečních brýlí.

Ruža z Moravy - 278: Využil jsem obchodu se vším možným, nejen oblečením, ale i doplňky a obuví, protože jsem si teprve teď uvědomil, že mám na nohou nemocniční pantofle a bylo mi teď jasné, proč si mne pošťačka spletla se starousedlíkem, když jsem byl tak vymóděný, proto jsem to hleděl napravit a obléci se jen tak středně elegantně, abych nepřitahoval pozornost a nebudil ani odpor...

surpan - 279: Nakoupil jsem za eura vše co jsem potřeboval, vypadal jsem jaké elegán, hlavně abch se líbil drahé, až ji najdu a vydal jsem se hledat nejbližší spoj do Londýna za svou Amilah, i když mi bylo jasné, že to bude hledání jehly v kupce sena.

Ruža z Moravy - 280: Rozhodl jsem se, že bude nejlepší letět, ačkoliv jsem ještě cítil mrazení v zádech, když jsem si vzpomněl na svůj poslední let, ale jsem přece v civilizované zemi, v tom mi došlo, že letadlem to nepůjde, nemám občanku a bez dokladu mohu cestovat maximálně vlakem, autobusem a pak snad nějakou lodí, ale budu muset nějaký doklad splašit, i kdybych měl jít na naši ambasádu a tvrdit, že jsem doklad ztratil nebo mi jej někdo ukradl, protože jen tam by mohli vydat doklad náhradní, po ověření mé totožnosti v evidenci přes počítač.


quick - 281: Já bych měl splašit doklady a zatím doklady plaší mne, nejkratší cesta bude vlakem do Prahy, tady buď neexistuji nebo pod nějakým jiným jménem, je možné, že jsem v Praze nahlášený jako pohřešovaný pacient, který ztratil paměť, ničemu bych se po dosavadních zkušenostech nedivil.

Ruža z Moravy - 282: To by byla komplikace, protože by si mne tam mohli vyhledat únosci, určitě mají někoho v nemocnici a bůhvíjak to zaonačili i na policii, ale doklady prostě nějaké potřebuji, napadla mne hříšná myšlenka prostě nějaké zcizit podobnému týpku chlapa jako jsem já a začal jsem se rozhlížet...

surpan - 283: Hlavně nemohu ztrácet čas a prostě se už konečně vydám směrem do Anglie, vlakem stopem, autobusem, jen ať už jsem u ní.

Ruža z Moravy - 284: Jak je dobré, že je tolik Čechů, Slováků v cizině, protože nebýt jich, tak sbohem Anglie, ale s pomocí neznámých krajanů jsem se s odřenýma ušima a poněkud podrchaným zevnějškem dostal do Anglie a tam už jsem s napětím odjížděl najatým taxíkem směr - poslední udaná adresa Amilah, s nadějí, že ji tam najdu a v duchu děkujíc neznámému za peníze, ke kterým jsem tak záhadným způsobem přišel.

quick - 285: Taxík mě vysadil na konci jakési ulice před parkem, který prý mám projít na druhou stranu, bylo teplé odpoledne, na lavičkách seděly maminky a chůvy, kolem nich se projížděly a pobíhaly děti, na druhém konci vedle řeky skupinky jezdců na koních a mezi nimi - to snad není možné - známý obličej...

Ruža z Moravy - 286: Blížil jsem se ke skupince jezdců, oči upřené na milovanou tvář a doufal, že mi úsměvem dá najevo, jak jsem vítaný a neuvědomil jsem si, že jsem za dobu, kdy mne neviděla pohubl, tvář jsem měl pokrytou vousem, jen oči na ni upřené snad poznat může a ona se náhle pousmála, otočila koně, na spolujezdce něco křikla a zamířila ke mně.

surpan - 287: Byla to ona, ta vysněná Amilah je opravdu tady a já se tak hrozně bál, že už ji nikdy nenajdu a přitom byla na adrese, kterou jsem měl a s tím jejím nádherným úsměvem se přiřítila ke mě a já už vůbec neměl chuť ani sílu pokračovat ve třetí cestě, kterou jsem slíbil, nebo bych měl abych získal byt v Praze?

Ruža z Moravy - 288: Nečekaně milé přijetí Amilah mně překvapilo a ještě víc to, že mne přesvědčovala, abych v Anglii zůstal delší dobu, dokonce navrhovala, že mi zajistí práci , která mi snad bude vyhovovat aspoň pro začátek, než se rozkoukám a když viděla mé váhání, upozornila mne, že podle mého vyprávění zážitků z Prahy a pak Německa, by mne stejně nic dobrého doma nečekalo, takže bude dobré na čas zmizet těm mým kamarádíčkům a později uvidíme, jestli se vrátíme...

quick - 289: Kdo by oddolal takovému lákání a takovým očím, zkusím to přes léto, trochu si odpočinu a potom se uvidí, práci jsem dostal přímo u zaměstnavatelky Amilah, kosila se tráva, sušilo seno, popojížděl jsem s malými i větším traktůrky , ve volném čase mne Amilah zdokonalovala v jízdě na koni.

surpan - 290: Konečně se cítím šťastný a vím, kam patřím a kde mám domov, hlavně, když jsem s Amilah.


Své pokračování jednou větou můžete přidat do komentářů.
Starší díly příběju zde: první část příběhu, druhá část příběhu

Jak jsem zhubl 12 kg - moje fotky

25. října 2015 v 10:37 | surpan
Nejprve jsem chtěl fotky zveřejnit, až budu mít 20 kg dole, ale už nyní je to hodně vidět a mám ze sebe radost. Je to dřina, ale jde to. Jen je třeba bojovat - tedy přesněji sportovat (aspoň trochu) a změnit stravování, které je podle mého alespoň 80% úspěchu.

Asi nepotěším některé blogerky, které tak trochu očekávají, že někdy na blog vystavím i svůj "xicht" :-D, ať ví, s kým mají tu čest. Tak daleko ještě nejsem a asi ani nikdy nebudu. Přeci jen, už mi není třináct, budete se muset spokojit s fotkama pupku a bez pupku. :-D



A ještě z profilu:



Celý a docela rozsáhlý článek, "Jak jsem zhubl 12 kg" (mimochodem k dnešnímu dni je to už 13,2 kg), najedete pod odkazem. V článku jsou některé triky a návody, co mi pomohlo, abych zhubl.

Ale to pořád není vše. Z 95,1 kg jsem spadl na 81,9 kg (dnes měřeno) a chci jít na 75 kg, případně podle toho, jak budu spokojen, abych nevypadal jako vychtrlina. Také se pokusím ještě trošku svou postavu "zesportovnit". Tak mi držte palce a kdo se bude chít také trošku zkulturnit, tak se klidně ptejte.

Co říkáte? Je to docela změna?

Podomní prodej a služby

15. října 2015 v 9:25 | surpan
Často se kolem pohybují, když ale zjistí, že jsem mladej, ani u nás nezazvoní. Automaticky jdou ke starším, protože bych s nimi stejně neztrácel čas. Dnes jsem si ale mohl vyslechnout dvě prodejkyně u našich sousedů a opravdu jsem valil oči, jaké mají vychytané praktiky, na které se mnoho lidí prostě chytí. Proto je lepší je preventivně poslat pryč, vůbec se s něma nebavit. Jinak Vás už na 70% mají na startu.


Byl jsem u starších sousedů, když k nim přišly dvě mladé, pohledné a příjemné holky ve věku cca 24 let. Obě sympatické, milé, vykecávaly o všem možném, co u sousedů viděly, jen aby navázaly na něco, co je sousedům blízké, co je baví a mají rádi, aby se ukázaly jako "kamarádky", které si přišly s Vámi pokecat a poradit Vám nějakou super vychytávku, kde ušetříte hromady peněz a hned se budou mít líp.

Nebyl jsem celou dobu u toho, ale když jsem přišel, okamžitě spustila i na mě. Úsměvy, příjemné jednání, všeobecný pokec úplně o ničem jen aby mě dostala na svou vlnu a abych jim náhodou nepřekazil kšeft. Když jsem se začal zajímat o to, co soused podepisuje, když si nebyl úplně jistý, zahrnula mě tolika informacemi včetně jejich názvů různých tarifů a čísel o spotřebě elektriky a plynu s neustálým opakováním, že jde o EON, že se nic nebude muset převádět, že jen ušetří 5 procent a prostě pět minut do mě a souseda hustila tolik informací, které si nemůžete v tu chvíli ověřit, jestli to je pravda, nebo jen obyčejnej žvást, protože narovinu, proč by chodil někdo od EONu, aby lidi ušetřili 5 procent a tato firma by ztratila část svého zisku, když by platil víc? A z čeho se zaplatí ty dvě prodejkyně?

Další jejich trik přišel o chvíli později. V kabelce ukázala asi deset vyplněných smluv, aby ukázala, kolik lidí to už podepsalo a proto se jedná určitě o kvalitní nabídku, ačkoliv nikdo z nich ani netuší, co podepsal. Také drobný nátlak na vlastenectví, kdy řekla, že tady všichni mají dodavatele Pražskou plynárenskou a že to teď bude dodávat Moravská firma - to je na Moravě taky velmi dobrý trik. Úsměv a náklonnost mladé pohledné holky udělá také své.

Soused podepsal a holky celé žhavé s přátelským duchem si ještě ověřily prozvoněním, že telefonní číslo, které jim dal, je platné. EON totiž bude druhý den volat a ověří si, že všechno platí a že člověk opravdu podepsal a souhlasí.

Tady je přesně ta situace, kdy ještě můžete couvnout, když podlehnete nátlaku a uměle vytvořené přátelské atmosféře, která je psychologicky tak dobře vytvořená, že i když se beru jako člověk, který by něco takového nepodepsal, chvilkama jsem se na jejich hru chytal. Nezkušený je pak jednoduchá oběť, na kterou není potřeba ani síťka na motýly, sám si sedne na otevřenou dlaň a nechá se chytit.

Proto si uvědomte, že tito lidé nechodí po vesnicích, kde ještě nemají zakázaný vstup, proto, aby Vám pomohli nebo ulehčili od finanční tísně. Jsou tu proto, že chtějí na Vás vydělat a ví jak. Jsou to supi, kteří nemají sebemenší slitování a dosáhnou svého. Pokud nejste tvrdí, abyste řekli "ne" po hodině psychologického nátlaku, musíte být alespoň tvrdí hned na začátku a poslat je pryč.

Dodatek 15.10.2015 9:44: Volal jsem na EON a tam mi bylo sděleno, že jejich obchodní zástupci fungují jinak, než jsem popsal, musí se prokazovat identifikační kartičkou, telefonáty si EON po podepsání již nic neověřuje. Takže z EONu nebyly.

Život je úplně naruby

13. října 2015 v 14:00 | surpan
Celý život vyděláváme peníze na úkor zdraví, abychom mohli bydlet ve svém a mít se dobře, až nakonec na stáří můžeme dosáhnout života bez finančního omezování se, ale to už nás zase omezuje naše zdraví.


Jak to začíná?

Celý život se člověk učí něčemu novému, zlepšuje se, mnohdy víc chápe nástrahy života. Když vyjde školu, začne si hledat práci a po nějakém čase začne pracovat za minimální mzdu, nebo za dvanáctku někde v továrně, pokud nemá úplně štěstí a potřebuje se nějak uživit. A pokud mu nespadne do klína po bohaté babičce byt, horko těžko si na své bydlení ušetří. A to i ve dvou to bude mazec, nedej bože, když do toho přijdou děti. A tak se rozhodne k práci začít podnikat a doufá, že si něco přivydělá. Což se časem povede při využití posledního volného času a rozhodne se pořídit si vlastní bydlení s hypotékou na 30 let. Uvědomí si ale, že vlastní bydlení bude jeho až v 60 letech, pokud bude splácet poctivě každý měsíc po dobu 30 let! Nikdy nebude nemocný, nikdy mu nevypadnou příjmy, nikdy nebude mít nějaké větší výdaje. Jinak o vše může přijít. Hrozná představa. A tak dře, maká, vydělává, aby uživil rodinu a měl na splátku bytu či malého domku.

Uvědomění

Ve 40 si uvědomí, že přišel o 10 let a moc si z nich nepamatuje, protože jel na "aotupilota" od rána do večera. Pořád mu chybí 20 let splátek a neskutečné riziko, že nebude na splátku a že o bydlení přijde. Maká ještě víc a najednou mu je 50 let. Začínají se projevovat zdravotní problémy, především s tlakem a srdcem. Někeré dny je úplně nepoužitelnej, nemůže tedy pracovat. Naštěstí si našetřil něco navíc, kdyby přišla krize a tak využívá úspory na splátky hypotéky, když to nejde.


Změna - úspěch

Jenže najednou se na něj usmálo štěstí a prorazil se svým nápadema jeho podnikání se rozjelo a mohl tak zaplatit hypotéku o 5 let dřív. Tedy v 55 letech. Jenže to přijít nemuselo. Má své bydlení, ale díky neustálému stresu a vypětí po dlouhá desetiletí je z něj nemocný člověk. Cestování, záliby, rodina....to je už dávno pryč. Jeho život utekl a on si nyní uvědomil, že cesta, kterou se vydal, byla nutná, aby měl kde bydlet s rodinou, ale nyní kvůli pochmurnému zdraví nemůže cestovat, což si jako mladý hrozně přál a svůj život kvůli nynějšímu způsobu života úplně promarnil.

Úvaha o dnešním životě

Tenhle systém se mi nelíbí a nutí člověka k maximálnímu výkonu kvůli tomu, aby mohl bydlet po celoživotním úsilí ve svém, většinou na úkor zdraví a rodiny, aby pak na stáří zjistil, že ze života nic neměl. Druhá možnost je v mládí si užívat života na dluh a pak na stáří splácet, bydlet v pronájmu a nikdy vlastně nic nemít, nevlastnit ani malé útočiště, kam se můžete vždy vrátit bez možnosti, že s Vámi vyběhne pronajímatel. Netvrdím, že je to tak vždycky, ale mnohdy bohužel ano.

Co si o tom myslíte Vy?


Příběh na pokračování druhá část

28. září 2015 v 17:56 | surpan
Protože každý článek je omezen 40 tisíci znaky, musíme příběh rozdělit a pokračovat zde. Nové příspěvky prosím pod tento článek.
Shrnutí: Pokračujte příběh podle sebe. Jednu větu s číslem pokračování a přezdívkou. Pošlete do komentářů pod tento článek.


Ruža z Moravy - 124: Díky této akci Amilah, kterou jsem čím dál víc obdivoval, jsme se dostali o kus dál, naděje na zdárný návrat byla reálná, protože cena zebry pro ZOO by byla určitě vyšší než náklady na další naši cestu.

surpan - 125: Netušil jsem ale, že zebra bude dar a my se budeme muset dopravit do Česka sami stopem a pěšky, ale z Turecka to bude oproti Africe léhárko.

Ruža z Moravy - 126: Dostal jsem nápad, že bychom se mohli přidat k nějakým rekreantům, kteří se vracejí z dovolené, jinak by to mohlo být docela nebezpečné, hlavně pro Amilah, kterou jsem nenápadně začal přemlouvat, aby se nesnažila dostat rychle do Anglie, ale zkusila aspoň nějaký čas zůstat v Čechách...

quick - 127: Zatímco ji budu nenápadně přemlouvat, musím nějak obstarat peníze na cestu, za zebru nám sice mile poděkovali, ale za poděkování nám letenky nikdo neprodá a pěšky je to přece jen daleko i pro tak zdatné turisty, jako jsem já, natož pro Amilah.

surpan - 128: Amilah se rozhodla, že zkusí se mnou žít v Česku, protože prý ke mě začíná něco hodně cítit a nechce mě opustit.

Ruža z Moravy - 129: Zaradoval jsem se, ale pak mi došlo, že doma to nebude tak lehké, protože jsem odjel a nechal tam přítelkyni, kterou si naši docela oblíbili, takže jak potom zdůvodním, že jsem přivedl cizinku, se kterou se naši moc nedomluví a nepomůže ani to, že je opravdu krásná žena.

Porcelánová panna - 130: Na druhou stranu bych ji hned nemusel cpát rodičům před oči a třeba bych si s ní mohl prozatím jen užívat, nebo si ponechám i moji českou přítelkyni a budu mít dvě ženy a budu se cítit jako částečný arab, ale cizinka mě láká víc, můžu jí ukázat česko, uvidí moji zemi ve které žiju, bude mě považovat za vzdělaného a ne za uplného idiota jako moje česká přítelkyně.

quick - 131: Jako částečný Arab bych si se dvěma ženami připadat mohl, ale zatím jsem nevydělal ani na letenku, ne tak na dvě ženy, a to běhám v místní zoo kolem opeřenců s ptačím zobem, zametám a čistím jim příbytky a oni se mě snaží místo poděkování klovnout.

surpan - 132: A to ke všemu je dost možné, že má drahá doma je těhotná, což mi před odletem nepřiznala, ale náznaky už byly - netuším, jak se rozhodnout, když Amilah neskutečně miluju.

Ruža z Moravy - 133: Možná by to šlo zařídit jinak, ubytovat ji u kamaráda, je homosexuál, takže by mi ji nepřebral a chodit na návštěvu, aniž by se to doma dověděli, jen nevím, co na to řekne Amilah, když ji ubytuji jinde než u nás, není vůbec hloupá...bude myslet, že se za ni stydím a půjde všechno do háje.

quick - 134: Právě jsem odháněl jednu zlomyslnou aru, když přiběhla rozčilená Amilah, že zítra ráno odplouváme do Řecka, několik členů lodní posádky odvezli do nemocnice s otravou jídlem a rychle hledají i veterináře, oznámila bez dechu, slepice nebo zebry? skočil jsem jí do řeči s neblahým tušením, nic takového, luxusní výletní loď, kde psi mají své komorníky.

surpan - 135: Asi bych se měl radovat, ale čím dál víc se obávám svého návratu a řešení situací, na které nemám odpověď a ani tušení, jakc se rozhodnu, pokud vůbec nějak, klidně je možné, že zase přijdu o obě, jako již kdysi v minulosti, kdy jsem se nebyl schopen rozhodnout.

quick - 136: Aby toho nebylo málo - Amilah byla hodně zaměstnaná, nikdy jsem netušil, že tolik psů potřebuje na lodi radu nebo péči od veterináře, někteří opakovaně, než jsem přišel na to, že všichni ti skočteriéři, mopslíci, či co to všechno je a jejich neduhy, jsou často jenom záminkou.

Ruža z Moravy - 137: Nejen mužům, majitelům psů se Amilah zamlouvala, ale jedna bohatá dáma, která potřebovala pro své 4 psy, které měla na lodi sebou ale i rozsáhlý chov koní a dalších honicích psů v Anglii přemlouvala Amilah, aby u ní nastoupila jako její veterinářka a já jsem si uvědomil, že to bylo jejím snem, aby se do Anglie dostala, takže láska, neláska, asi dá přednost té dámě a její nabídce.

surpan - 138: Jenže to mi pak nahlodává další řešení, že bych mohl utéct s ní do Anglie, ale přeci nemohu nechat těhotnou doma..."i když, zatím mi nic neřekla", uvažuju mnohdy i dost alibisticky.

Ruža z Moravy - 139: Nechám si vrátka do Anglie otevřená, domluvím se s Amilah, že po jejím odjezdu za ní přijedu, doma to nějak mezitím vyřeším a pokud se mi podaří uvolnit se z předešlého vztahu, když nebude přítelkyně těhotná, tak se do té Anglie vypravím.

quick - 140: Jen aby se vrátka nezabouchla z druhé strany, říkal jsem si, když jsem - holka pro všechno - ráno roznášel noviny, nosil do kajut vzkazy, otáčel lehátka podle přání na všechny světové světové strany, přenášel tenisové rakety a upravoval okolí bazénu /pro posádku v něm bylo koupání tabu/ málem s lupou v ruce, čas se krátí, na rozhodnutí mám necelých čtyřicet osm hodin.

surpan - 141: Amilah je ale ve svém živlu, zvířata miluje a je celkem královsky placena a já jsem pouhý poskok.

quick - 142: Žádné sebelitování, napomenulo mě moje já, žádné rozplývání nad ubohými koťátky, kdo se dobrovolně vsadil?

surpan - 143: Je třeba být pozitivní a musím se i pochválit, že jsem konečně už v Evropě a přežil jsem asi už to nejhorší, co mě mohlo potkat.

quick - 144: Je rozhodnuto. Amilah se svou budoucí zaměstnavatelkou a smečkou mourovatých velškorgi zůstanou ještě týden v Athénách a já se hned druhý den /velice nerad/, přesunu na letiště.

surpan - 145: Takže se vrátím domů ke svému starému životu, ke své staré práci a zbydou mi jen vzpomínky na Amilah a tohle dobrodružství, které bylo příšerné a zároveň neskutečné.

Ruža z Moravy - 146: Než jsem se stačil smířit s rozloučením s Amilah, nabídl mi jeden obstojně česky mluvící pasažér lodi, na které jsme se plavili, že mne dostane domů s jednou soukromou cestovkou, byl jen problém, kde na ni vzít, ale Amilah mi slíbila, že mi na cestu půjčí, protože mne to přinutí se s ní spojit, při mé odpovědnosti a samostatnosti splatit dluh.

quick - 147: Vypadalo to nadějně, ale cestovka mezitím zkrachovala, vysypal jsem tedy prasátko, prohledal kapsy a sedím s batohem na letišti a přemýšlím o nesmrtelnosti chrousta.

surpan - 148: Chroust mezi tím pošel a mě se krátil čas na návrat, který byl stanoven a nevymyslel jsem nic lepšího, než se vydat domů pěšky s tím, že pojedu snad aspoň větší část trasy stopem.

quick - 149: Pro jistotu jsem si na letišti v automatu zakoupil větší balení náplasti s polštářky.

surpan - 150: Což mě sice stálo skoro všechny úspory, ale na cestu pěškobusem to budu potřebovat, vydávám se tedy pěšky z Řecka směr Česko.

Ruža z Moravy - 151: Než jsem se dostal na hlavní cestu, zdálo se mi, že je okolo moc velký pohyb lidí a nějaký člověk stojící u domku na ty lidi doslova civěl a pokyvoval hlavou, po mém dotazu v angličtině mne varoval před pěší cestou v této době a nakonec mi nabídl nocleh, že to ráno snad bude lepší a někdo se najde k odvozu, prý si všiml, že mám na sobě české tričko podle nápisu, bylo to moje dlouho schovávané poslední triko ještě z domu a to mi asi teď pomohlo u krajana, který už dlouho bydlel v Řecku.

surpan - 152: Konečně po dlouhé době někdo, s kým mohu mluvit česky a zároveň mi dal najít a spal jsem v posteli, to se mi nestalo ani u Amilah a na lodi byly lůžka příšerné.

quick - 153: Ráno jsem by probuzený za úsvitu se zprávou, že za hodinu odjíždí kamion s nákladem až na maďarskou hranici, dostal jsem vydatnou snídani i zásobu jídla na další cestu, jen musím nějakou dobu ohlídat sovu z Athén /vstaly mně vlasy hrůzou na hlavě - slepice!/, ať se nebojím, je v přepravce a na první zastávce, asi za dvě hodiny, bude čekat ornitolog a vyzvedne si ji.

Ruža z Moravy - 154: Sláva, vydržel jsem to a tu slepici si opravdu vyzvedli, horší bylo, když jsme dojeli na hranici s Maďarskem, že nás nejprve nechtěli pustit, ale po důkladné prohlídce, kdy jsem dělal pomocníka řidiče a neustále něco rovnal vzadu a ochotně ukazoval obsah bedniček, jsme vyjeli směrem na sever.

surpan - 155: Teď už budu muset pěšky, ale lidi jsou kolem ochotní, když ví, že nejsem uprchlík a jen se vracím domů.

quick - 156: Občas jsem se i svezl, cyklistická výprava, která se vracela do Budapešti, mně půjčila rezervní kolo a asi 100 km jsem jel s nimi, měl jsem co dělat, abych jim stačil, kilometry naskakovaly a brzy jsem mohl obdivovat Dunaj z řetězového mostu, náplast s polštářkem zůstala nevyužitá, na místo, kam bych ji po té jízdě nutně potřeboval, by nestačila.

Ruža z Moravy - 157: Mohl bych to zkusit třeba po Dunaji, dostat se aspoň do Bratislavy, pak už by to mohlo být bez problému, kde jen sehnat patřičného dopravce, přemýšlel jsem a poněkud zeširoka našlapuju, coural jsem po břehu řeky.

surpan - 158: Minul jsem právě uprchlický tábor a jsem v rozpacích, nevím co si myslet, na jednu stranu se tam mačkají ve stanech v té zimě, ale ten všudypřítomný nepořádek, nepokoje a bitky s policisty, do které jsem se málem nechtěně zapletl, raději přidám na kroku, ať jsem odsud pryč.

Ruža z Moravy - 159: Nemyslel jsem si, že se dostanu do takové situace, když jsem se vydal na cestu, už abych byl doma, i představa, že na mě čeká přítelkyně už neděsí ve vztahu k Amilah, všechno je lepší, než aby si mne spletli s uprchlíkem a hodili mne do nějakého sběrného tábora, tam by to nemuselo zrovna dobře dopadnout.

quick - 160: Od uprchlického tábora jsem prchl přímo na nákladní loď - pomocného dělníka zvládnu vždycky, kapitána naštěstí měli svého a pomalu se blížíme ke slovenským hranicím a do Komárna, jsem skoro doma, ale radši preventivně nejásám.

surpan - 161: Na lodi to je pěkná dřina, nevěděl jsem, co mám dělat dřív, ale plán byl jasný: dostat se na Slovensko a pak už pěšky nebo stopem domů, na Amilah už pomalinku zapomínám a vracím se ke každodenní realitě všedního dne, kdy jsem ještě byl doma.

quick - 162: Realita byla tvrdší, než jsem si dovedl představit, jako sladké tajemství mně moje milá sdělila, že odchází za hlasem svého srdce, se šílencem, který cestuje po světě jako bezdomovec a nehodlá s tím skončit, nemíní strávit už ani šedesát sekund, natož zbytek svého mladého života.

Ruža z Moravy - 163: Zůstal jsem jako opařený, ale spíš pomyšlením, jak se vlastně situace nečekaně vyřešila, jen jsem se zeptal, jestli náhodou není těhotná, což odrazila slovy: ani náhodou, turisto!

surpan - 164: Poslala mě tedy do nejhlubších útrob zažívacího traktu a já pochopil, že tudy cesta nevede - musím najít Amilah, tu která mě měla ráda a ta, které jsem zmizel bez jakéhokoliv kontaktu, a to nejlépe okamžitě.

quick - 165: Vzhůru tedy k bílým útesům doverským, usilovně lovím z paměti, kam Amilah a psí smečka měly namířeno - abych nezapomněl, moje dřívemilovaná jen tak mimochodem podotkla, že příští týden odlétá /samozřejmě ne sama/ na ostrov svatého Tomáše, do exotiky, kam prý se já v životě neodostanu a byla velice uražená, když jsem dostal záchvat smíchu.

surpan - 166: Byl jsem ji dobrý, dokud jsem ji živil, ale jak jsem přestal nosit peníze domů, kvůli mému výletu, netrvalo prý ani den, a už zpracovávala jiného sponzora.

King Rucola - 167: Odkiaľ by som mal poznať túto ženskú?... bola mu nejak povedomá, zadumane ju pozoroval, jasné, myslel si, že jej ide len o peniaze, ale jej krivky ju k tomu plne oprávňovali, až preštudujem (aj jej!) podrobnosti, budem sa môcť rozhodnúť: sponsoring alebo skôr "Ehering"?o boje je ťažké...ale hrozil zánik celého projektu, tak sa pridal ako ľudomil-sponzor.

quick - 168: Ať si lidumil-sponzor přidá třeba Ehering /jeho zákonná choť už se postará, aby vycouval i ze sponzoringu, kdyby došlo k dělení majetku/, já jsem volný jak pták s jedinou starostí, kde začít hledat Amilah.

surpan - 169: Pokud si dobře vzpomínám, měla by být u nějaké anglické paničky na panství, nebo hrabství, či co to je za pozemek někde u Edinburghu.

Ruža z Moravy - 170: Počítám, že to nebude tak těžké zjistit, ale teď si musím dát do pořádku všechno doma, dát se do pucu, protože tak trochu nezřízený život mi na vzhledu nepřidal a mohl bych v Anglii Amilah dělat ostudu, když je to takové sídlo, kde musím být za getlemana.

surpan - 171: Rozhodl jsem se tedy jít domů a zkončit tuhle hloupou vsázku, i když jsem věděl, že jsem spnil jen třetinu a že tahle cesta z různých míst světa se měla opakovat ještě dvakrát - jenže asi 100 metrů od chodníku jsem byl unesen asi mými kamarády, přehodili přes mě černý pytel a pohodili mě pravděpodobně do dodávky.

quick - 172: Rozjeli jsme se tak rychle, že jsem vzadu na sedadle nadskočil a jeli jsme doslova šílenou rychlostí snad půl hodiny, když auto náhle zabrzdilo a zastavilo a u okénka se ozvalo: vaše doklady, pane řidiči, otevřete kufr a ten balík, co máte vzadu.

Ruža z Moravy - 173: Nevěděl jsem, co se děje, vždyť už nejsou hranice u republiky a taky jsme nejeli tak dlouho, kam se to řítíme a co když kontrola objeví něco závadného v tom balíku, zatkne mne i s únosci, copak se bude opakovat věznění?

quick - 174: Po důkladném osahání jsem byl vybalený na světlo, za hranicemi jsme zdaleka nebyli, ale moji kamarádi /jak jsem správně předpokládal/, stáli vedle auta s rukama nahoru, bylo to jasné, já jsem byl opálený do tmavohněda, zarostlý, v tričku a s batohem.

surpan - 175: Někdo z kolemjdoucích nahlásil únos a kamarádi jsou momentálně zadržení policií a já se možná konečně dostanu domů, abych se alespoň mohl pořádně umýt.

quick - 176: Mohl bych je vytrestat, že třeba nemám doklady, jenže s únosy a uprchlíky se nežertuje a oni si to neuvědomili, kdoví, co bychom nakonec museli vysvětlovat, otevřel jsem batoh a začal hledat můj opotřebovaný, pečlivě zabalený a ukrytý pas.

Ruža z Moravy - 177: Našel jsem ho a honem ukázal policajtům s vysvětlením, o co šlo, včetně té naší sázky, protože nějak nechtěli chápat, jak jsem se po tak dlouhé době dostal domů a podezřívali mne, že mám spojení s nějakou mafií, která mě sem vyslala s nějakým zváštním posláním...

surpan - 178: Nechtějí to chápat a musíme s něma na stanici, kde bude celé to divadlo znovu vysvětlovat - ani nevím, jestli to chci vysvětlit a nepotrápím je tím, že ze pár dní budu hrát zblblého, aby si zkusili co je to být zavřenej a prožít si alespoň část problémů, které jsem si zažil já.

quick - 179: Znovu vysvětlovat a především sepsat předlouhé a podrobné hlášení, na které si zdejší policejní náčelník prý velice potrpí, jen musím poopravit na přijatelnou verzi cestu letadlem se slepicemi a ozbrojenými spolucestujícími, to by nemuselo dopadnout dobře.

surpan - 180: Po propuštění naší skupiny se kluci rozhodli, že zajdem na pivko a já jim popíšu před další cestou, jak jsem to všechno zvládal, co jsem prožil - zároveň mi slíbili, že příště mě nepošlou do takové díry.

Ruža z Moravy - 181: To jsem jim tedy moc nevěřil s ohledem na způsob, jak mne chtěli provést bůhvíkam a dohadoval jsem se s nimi, aby to bylo spíš do civilizované země na Západ, což kvitovali chechtotem s tvrzením, že tam by mne strčili rovnou do sběrného tábora podle mého nynějšího vzhledu..

surpan - 182: Po týdnu zotavování, kdy jsem si fakt užíval domácí pohody, horké vany a klidu jsem se rozhodl, že mě už zase můžou někam vysadit a další dobrodružství může začít (dokonce mi slíbili, že pokud to zvládnu ještě dvakrát, jak jsme se prvně domluvili, složí se mi na luxusní bejvák v Praze).

Ruža z Moravy - 183: Ten bejvák mne sice docela překvapil, ale vzpomněl jsem si na svou lásku, ta by zřejmě nevolila Prahu, ale byla by to určitá rezerva a měl bych se kam vrátit, pokud by to v Anglii nevyšlo, jen se musím ujistit, že ta moje vynucená cesta s dobrodružstvím nebude trvat dlouho a že Amilah počká.

surpan - 184: Zanechal jsem přemýšlení a po hlavě se vrhnul do dalšího pokračování, brzy ráno mě "kamarádi" vyzvedli a odvezli na letiště, odkud jsem se vydal opět tajně někam k cíli, odkud se budu muset zase dostat domů.

Ruža z Moravy - 185: V letadle byla mrazivá atmosféra, ani letuška, která procházela mezi sedadly neměla svůj typický úsměv, bedlivě se rozhlížela po všech místech a pak se upřeně dívala dopředu, ke kokpitu, odkud se ozývaly podivné zvuky...

surpan - 186: Začalo mi opravdu lepit, protože bylo jasné, že mí spolucestující jsou velká zvířata a i pohled na ně může znamenat přinejmenším zlámané končetiny, nebo seskok padákem bez padáku.

Ruža z Moravy - 187: Ve chvíli, kdy letuška odešla pro další občerstvení a se z předních dvou míst zdvihli dva pořízkové narvaní do kvalitních obleků, zamířili do pilotovy kabiny kam se začali dobývat a po zjistění, že dveře nejdou otevřít začali do nich mlátit , kopat, cloumat knoflíkem určeným k otevírání kabiny a to už se zdvihalo pár pasažérů, o kterých jsem nevěděl, jestli jim jdou pomoci nebo zabránit vniknutí těch dvou k pilotovi....

surpan - 188: A šli jim pomoct i dlaší, sedím v letadle, které bylo právě uneseno nějakými dost brutálními týpky.

Ruža z Moravy -189: Zajímalo by mne, co udělají s námi a kam vlastně chtějí letět, protože to letadlo mělo letět do Anglie, jak mi bylo pošeptáno jedním z party kamarádů, což mi udělalo radost a nyní jsem jen trnul, co se z té situace vyklube, jestli se nebudou únosci chtít ostatních pasažerů zbavit.

surpan - 190: Vysněná Anglie je v čudu, jsme s kamarádem někde v okolí Afgánistánu, svázaní, připraveni o volnost, to nikdo nečekal a jde i o částečnou pomstu kamarádovi, aby si sám uvědomil, jak je celá tahle pouť náročná.

Ruža z Moravy - 191: "Vidíš, ty vole, jak jsme dopadli a to ještě můžeme být rádi, že nejsme ženské, bůhví , co by s námi udělali, stálo to za tu nynější nejistotu",zeptal jsem se kamaráda.

surpan - 192: To jsem si myslel, že už hůř být nemůže - znásilnění babochlapem na Ostrově sv. Tomáše byla procházka růžovým sadem oproti tomu, co nás čeká tady - svázaní spolu s dalšími deseti lidmi do kozelce v nějaké hliněné chatrči, kde slyšíme pouze občasnou střelbu a všichni se modlíme, že nejde o popravu jiných vězňů a že se v pořádku vrátíme domů.

Ruža z Moravy - 193: Náhle střelba ustala, dlouho bylo ticho, ale ozval se dupot , jako by se blížila celá rota vojáků a nám svitla naděje, že se snad změnila situace a jsou to nohy, které budou znamenat osvobození ze zajetí.

surpan - 194: Bylo to padesát na padesát, že to jsou ti naši únosci, ale člověk prostě doufá, že bude vysvobozen, neztrácí naději.

Ruža z Moravy - 195: Měli jsme štastí, byli to vojáci, podle uniforem jsme sice nepoznali z jaké armády, ale podle toho, že nás začali rozvazovat jsme usoudili, že nás osvobodí a případně převedou jinam, kde budou zjišťovat, kdo odkud je a možná propustí, ale kam, to jsme ani v největší fantazii nemohli odhadnout.

surpan - 196: Odvezli nás na jejich základnu, kde jsme dostali najít a napít, další cesta je pak ale už na nás, v naší režiji - kamarád se mi sesypal.

Ruža z Moravy - 197: Bodejť by se nesesypal, když si uvědomil, že naše malá zavazadla s nejnutnějšími věcmi zůstala někde v letadle a my bez svrchního oblečení, jen tak na lehko, nvíc s odřenými zápěstími a kotníky od drsných provazů byli odkázáni na případnou pomoc od kohokoliv, kdo se namane.

surpan - 198: Mám proti mému kamarádovi jednu velkou výhodu, já si plno příšerností už zažil, chtěl bych mu říct, buď v klidu, tohle je pohoda, zažil jsem i horší věci, ale mu by to moc nepomohlo a ani já nejsem v průseru vyloženě klidnej.

Ruža z Moravy - 199: Hlavní je zjistit, kde jsme, možná někde, kde je i naše ambasáda , ale nemyslím, že by bylo lehké se k ní dostat, když se podívám kolem a na naše zubožené zevnějšky, kdo by nám věřil, odkud jsme a navíc, nevím ani, jakým jazykem se tady domluvíme...

surpan - 200: Podle všeho jsme asi někde poblíž Kandaháru a odtud se už asi pokusíme dostat sami - sice to není úplně cílové místo, kde jsem se měl dostat, ale budou mi to určitě počítat i z tohoto fleku.

Ruža z Moravy - 201: Pro informaci - Město založil v 4. stoletíočí pred Kristem Alexandr Veliký, který město pojmenoval Alexandria (Arachosijská), v průběhu století patřil Kandahár pod nadvládu mnoho dynastií i říší a často se stával obchodním centrem, až v roku 1748 Ahmad Šáh Durrání, zakladatel Durránské říše, udělal Kandahár hlavním městem Afganistanu, takže pro nás nic moc potěšujícího pro následné dění.

surpan - 202: Dobré je, že víme kde jsme, čeká nás teď cesta pěšky po planině a doufám, že potkáme dobré lidi, kteří nám pomůžou a poradí, jak dál.

Ruža z Moravy - 203: Víme sice, kde jsme, ale nevíme, na koho narazíme, uvažujeme, že by bylo nejlepší vyhledat nějakou humanitární pomoc a spojit se nějak s jakýmkoliv "civilizovaným" prostředníkem, ale zatím tady opatrně kráčíme neznámou krajinou a raději se vyhýbáme primitivním obydlím, které mohou být útočištěm bojovníků Alkáidy, protože ti by se s námi nemazlili, protože je na nás vidět přes zarostlé tváře i hlavy (mimochodem světlé barvy), že nepatříme do jejich národa.

surpan - 204: Nečekal jsem, s jakým opovrženlivým pohledem nás budou všichni přejíždět, jako by si přáli stejně jako my, abychom byli už odsud pryč.

Ruža z Moravy - 205: Jak jsme si oddechli, když jeden muž, který spíš klopil hlavu se dotkl mého ramene a anglicky zašeptal, abychom ho následovali, až do nás začne hrubě strkat naooko, protože bude dělat, jako by nás na něčí povel odváděl , on už to ostatním vysvětlí, nám později také, co je zač.

quick - 206: Postrkoval nás rychle dopředu ne právě šetrným způsobem, nevyrušil ho ani hluk rychle se přibližujícího motoru, projelo kolem nás rozhrkané terénní auto, nezpomalilo, jen z něj někdo vyhodil dva batohy, otočilo se téměř na místě a ztratilo se v oblaku prachu.

surpan - 207: Jé, asi naše zavazadla, to ten kamarádův notebook v krosně asi po tom prudkém hodu na zem bude moct použít leda jako podložku na krájení masa, pokud vůbec nějaké jídlo seženeme.

Ruža z Moravy - 208: Bylo nám ale jedno v jakém stavu obsah zavazadla bude, hlavně, že je budeme mít a dost možná, že se co nejrychleji dostaneme odsud pryč, kamarád už přichází na to, že v současné době asi nebyl dobrý nápad kamkoliv cestovat tak nepřipraveně a bez účelu cesty, nemohl ale vědět, že se octne ve stejné situaci se mnou a bude ji o dost hůře snášet.

surpan - 209: Přesto si užívám jeho bezmoc, nevím kde beru tolik vnitřní síly v sobě, ale jeho bezmoc mi ji částečně určitě dodává, protože ochutnává svou vlastní polívčičku, kterou mi připravili hned při první cestě.

quick - 210: Neměl bych ovšem zapomenout, že moje vnitřní síla měla několikrát namále a znovu si spravedlivě přiznat, že jsem se na tuto cestu vydal dobrovolně, i když jsem si ji představoval jinak, a protože jsem /zatím/ ten silnější, odvahu musím dodávat já.

surpan - 211: Podíval jsem se tedy na svého kamaráda, poplácal ho po rameni a řekl, že to spolu zvládnem, ať mi věří, že jsem ten, na kterého se může spolehnout a že se o něj postarám, i kdyby šlo do tuhého.

Ruža z Moravy - 212: Moje zkušenosti z minulé cesty a lepší angličtina nás postrčily o kousek dál, protože náš zachránce už dopředu domluvil hrubší sice, ale oproti jiným ,,zajatcům" slušnější zacházení a my jsme se mohli dokonce umýt, dostali něco málo pojíst jakési nechutné kaše a napít se zteplalé vody.

surpan - 213: Z batohu jsem si vytáhl značně pomačkané plato Imodium a s úsměvem se napil a najedl, protože jsem věděl, že svého kamaráda proti běhavce mám a nebudu muset lítat po polopoušti s holým zadkem a s posměchem pasáčků koz za zády.

quick - 214: Pasáčci koz se takovými maličkostmi nezabývají, překvapil mě kamarád, když viděl, co polykám, na choleru by ti to stejně nestačilo a hádám, že by nás přizvali spíš k pasení, práce tady mají dost.

Ruža z Moravy - 215: Nestraš s pasením, já bych spíš na nějaký čásek zavřel oči, vždyť jsme nespali nejméně dva dny, jen tak podřimovali únavou, nebo snad chceš říct, že ty jsi spal doopravdy, když jsi zavíral oči, možná abys neviděl ty ksichty okolo nás, co?

surpan - 216: Ukývl, podíval se jinam, hlasitě si oddechl a uznal, že nespal od té doby, co nás v letadle přepadli a že si na chvíli schrupnem a naberem sílu na další cestu.

Ruža z Moravy - 217: Myslel jsem si, že neusnu, ale určitě jsme oba usnuli dost tvrdě, protože jsme se vzbudili až tehdy, když s námi někdo zacloumal a pobídl nás k odchodu z chatrče, kde jsme leželi na dece na zemi a nastoupení do zelenohnědého minibusu, který se okamžitě rozjel a natřásaje se na nerovné cestě, vezl nás k dalšímu nejasnému cíli, který nám ani na náš opakovaný dotaz, mlčky sedící ozbrojený průvodce nesdělil, zřejmě nerozuměl anglicky.

surpan - 218: Přesto v nás převládal klid, protože i když jsme nevěděli kam jedeme, tušili jsme, že se nám snaží pomoci dostat nás odsud na bezpečnější místo, kde nám kolem hlav nebudou létat kulky a nebudeme prvním cílem, kvůli svému jinému vzhledu.

quick - 219: Kolem nás se zvedaly hory, šplhali jsme nahoru, sjížděli dolů, na jedné straně skála s vrcholy v nedohlednu, na druhé straně propast s koncem v nedohlednu, zdálo se nemožné, že takovými cestami je možné projet a dojet živí.

Ruža z Moravy - 220: Kamarád naříkal, že se mu zvedá kufr po té kaši, ale mně sice nebylo taky moc dobře, štvalo mě však, že je tak ukňučený, jako by to nevymyslel s chlapama taky a zatím, co jsem tak přemýšlel a v duchu se vztekal, dojeli jsme k civilizované stavbě, dávající svým vzhledem tušit, že patří nějaké důležitější instituci a naše záchrana se možná stává skutečností.

surpan - 221: Jenže okolo stojí tlupa ozbrojených vojáků a nikoho nechtějí za žádnou cenu pustit dovnitř, prý se tam stal nějaký masakr.

quick - 222: Nikdo si nás, naštěstí, nevšiml, asi měli jiné starosti, objeli jsme je velkým obloukem a asi za hodinu uviděli před sebou světla, což znamenalo elektřinu a lidi, náš průvodce naznačil, že máme vystoupit, zůstaňte stát, neutíkejte, nebraňte se, sykl, jste v bezpečí.

Ruža z Moravy - 223: Ani nás nenapadlo něco říkat, natož se pohnout a tak jsme mlčky následovali dva civilisty do budovy, dosud téměř neviditelné ve tmě, která nás obklopovala a uvítali jsme možnost si sednout na normální židle u stolu, na kterém stálo skromné jídlo - chleba, hrnek čaje a kus nějaké neidentifikovatelné flákoty, která připomínala sušenou šunku a chutnala jako ovoněný hadr.

surpan - 224: Byl jsem jak opařený, vůbec by mě nenapadlo, že i v takto nehostinné zemi, kde se neustále válčí, je někdo schopen nám pomoci, dát nám ubytování a jídlo a to vše za děkuji.

quick - 225: Víc rukama a nohama než slovy jsme se domluvili, že jsme blízko Kábulu a nám svitla další naděje - u Kábulu je nejen vojenská základna, ale v ní česká polní nemocnice.

Ruža z Moravy - 226: Byla úleva vidět naše lékaře v nemocnici a ani jsme se nebránili prohlídce, kterou nám udělali, abychom prý nedotáhli nějakou nákazu z té krajiny, odkud jsme přijeli, a která tam prý panuje, kvůli níž nás izolovali, ale poznali jsme, že nás chtějí spíš schovat před ostatním personálem, který prý byl prošpikovaný zvědy - ochránci talibánu.

quick - 227: O uneseném letadle se tady samozřejmě vědělo, absolvovali jsme dvakrát přímo křížový výslech s tlumočníkem za přítomnosti několika šarží s kamennými obličeji, než jsme přestali vypadat podezřele, měl jsem strach o kamaráda, ale zvládal to proti očekávání statečně.

surpan - 228: Doufal jsem jen, že nás nebudou mít a zvědy, což se tady prý často stává a většinou se po těchto lidech úplně slehne zem - což se nám naštěstí nestalo - dostali jsme najíst a vykopli nás pět na ulici s adresou na papírku, kam si máme zajít pro další informace, možná i nějakou pomoc.

quick - 229: Adresa, neadresa, vyptali jsme se na cestu k českému velvyslanectví rozhodnutí, že se nevzdáme, dokud nedostaneme oficiální povolení nasednout do letadla třeba s pěti mezipřistáními.

Ruža z Moravy - 230: Díky vytrvalosti, či spíš zarputilosti, po všech možných peripetiích jsme seděli v letadle, kde bylo jen pár pasažérů, klimbajících, které nevyrušil náš příchod na poslední chvíli před odletem, mně to připadalo, že měli spíš příkaz nevidět co se kolem děje a nám to přišlo docela vhod a ještě víc občerstvení, které nám bylo nabídnuto vzápětí poté, co se letadlo odlepilo z nám neznámého letiště.

quick - 231: Let se zdál dlouhý, částečně jsem ho z únavy zaspal, jako zdálky jsem slyšel nějaký hlas, který mne nutil otevřít oči, ne, nezdálo se mi to, byli jsme nad Prahou a za chviličku přistaneme ve Kbelích, sdělil úplně čilý a rozzářený kamarád.

surpan - 232: Tolik díků jsem v životě neslyšel, kamarád mi děkoval asi dvě hodiny v kuse, že jsem tam byl, že jsem se na něj nevykašlal a řekl mi, že tohle rozhodně bude uznáno jako druhá cesta a pokud splním i třetí, byt v Praze je určitě můj.

Ruža z Moravy - 233: Po těchto dalších zkušenostech, jsem ho zapřísahal, aby aspoň dali chvíli pokoj, že musím zjistit, jak si počíná v Anglii nová známá Amilah a pokud to nějak vyšumí, že jim budu k dispozici, ale cestovat budu raději sám, abych se nemusel starat ještě o někoho dalšího a kamarád to svatosvatě slíbil.

surpan - 234: Po týdnu odpočinku jsem se rozhodl zajet do Anglie, najít svou Amilah, protože na ní musím myslet, čím dál víc a poté, až se snad dáme dohromady, podniknu poslední cestu, kterou mi kamarádi připravili.

quick - 235: Po předchozích cestovatelských zkušenostech jsem si raději ověřil, že do Lamanšského průlivu zatím neemigrovali žraloci /pro případ ztroskotání/, že v Anglii se pořád jezdí vlevo a Bůh ochraňuje královnu.

Třetí část příběhu zde: Pokračuj s příběhem podle sebe

Máme doma ducha

21. září 2015 v 9:47 | surpan
Nikdy bych si nemyslel, že tohle řeknu, ale asi máme doma ducha. Na duchařské báchorky sice něvěřím, ale poslední dobou se u nás v domě dějou dost divné věci. A už mi dochází nápady, jak si běžně některé události vysvětlit.


Řinčení skla
Když mě i přítelkyni v noci probudilo hlasité řinčení skla, mysleli jsme si, že buď někdo rozbil okno u nás nebo u sousedů. Prolezli jsme celý domek, byli jsme i venku, všechno jsme prohledali a nikde nic. Prostě žádné rozbité sklo. Kde se teda vzal takový neskutečný hluk, který pocházel pravděpodobně z našeho bydlení podle jeho síly a zbudil dva lidi naráz?

Chození po chodbě
Pravidelně se nám stává, že nás v noci budí nějaké zvuky. Ať už je to nějaká rána, rozbité sklo, nikdy jsme nic nenašli. Ale co je ještě víc nepříjemné je, když slyšíte na chodbě lidské kroky. Ani ne zvířecí, ale prostě lidské. Vyběhnu, že tam někdo je ale po nikom ani stopa. Ani světelné čidlo nereaguje. Ale jsou slyšitelné zřetelné kroky. A hned jak vlezu na chodbu, jako když utne.

Žaluzie
Na straně domku, kde jsou francouzské okna jsou bezpečnostní elektrické žaluzie. Večer je zatahujeme tlačítkem. Tak jako každý den. Tři samostatné tlačítka, tři žaluzie vedle sebe. Po tom, co nás v noci probudilo řinčení skla a prohlédli jsme celý domek, jestli se něco nestalo, kontroloval jsem i žaluzie a vše bylo v pořádku, byly stažené dole. Ráno byla jedna žaluzka v půlce. Jak je tohle sakra možné? Kdybych to sám v noci nekontroloval, řeknu si, že jsem to asi špatně zavřel. Ale i to není pravděpodobné, protože jsou všechny stejné a zavírám je společně a stejně dlouhým stiskem tlačítka.

Zavírání poklopu na WC
Ráno, když se doplížím na wc, když musím vstávat do práce, jsem rád, že stojím a nesnáším, když musím zvedat poklop záchodu. Takže ten necháváme nahoře už pěknou hromadu let. V posledních dnech, kdy se aktivita podivností dost zvýšila, se mi už dvakrát ráno stalo, že záchod byl zavřený. Byl jsem naštvaný na polovičku, proč to dělá? Jenže ona to nebyla a já v noci na wc nebyl. A nikdo jiný tady nebyl. Je tohle normální?

Ztlumení hudby a vypnutí repráků
Sedím si u počítače a poslouchám docela nahlas svou oblíbenou hudbu System of Down. Hudba se mi ale začala pomalu ztlumovat. Podíval jsem se tedy na hlasitost v počítači i v přehrávači a pořád stejné nastavení, kdy mi hudba docela řvala. Písnička už hrála jen "šeptem" tak jsem se podíval na ovládání bedniček a i tam bylo stejné nastavení hlasitosti. Ale vyplo se mi tlačítko, fyzické tlačítko na zapnutí repráků a repráky přesto potichu hrály. Tohle bych pochopil, ale to by se ztlumilo hned, ne postupně asi půl minuty. Co to do prdele je?

I když na duchy a podobné věci nevěřím, je mi to silně nepřijemné hlavně i proto, že mě to budí. Dům je starý a ty vydávají zvuky. Bohužel nepříjemné je i to, že tu kdysi jedna paní zemřela a za domem máme starý již dlouho nepoužívaný hřbitov a já mám z toho psaní trochu husí kůži. Je to nějak moc podivností za poslední týden a ani jednu jsme nebyl schopen rozumně si vysvětlit. Kdybych ty zvuky slyšel sám, řekl bych si, že mi buď už opravdu hrabe, nebo se mi něco zdálo. Ale to společné probuzení a vyběhnutí, co se kde děje, mi vrtá hlavou a vůbec se mi to nelíbí. Přesto je mi jasné, že to je souhra náhod a prostě nějak se to vysvětlit dá, jen netuším jak.

Co si o tom myslíte? Věříte na duchy, nebo je to úplná blbost a vše se dá nějak rozumně vysvětlit? Pro mě je to blbost a neuvěřitelná souhra náhod, ale začíná to být až nějak moc divné.

Přidáno 24.9.2015 v 21:42: Je to dobré, duch přešel k sousedům. Dnes mi paní sousedka říkala, že dnes ráno ve 3 hodiny slyšela náš budík a pak jak jsme chodili a mluvili.
Jenže starý řinčející budík nemáme, budí nás mobil velmi jemnou písničkou, pak jsme vstávali v 7 hod a v noci jsme únavou ani nevstali...


A ještě jedna věc "mimo mísu". Pokud by jste se chtěli trošku realizovat a pomoci hlavnímu hrdinovi v příběhu, nebo naopak mu trochu přitížit, mrkněte na příběh podle čtenářů, kde jednou větou navazující na celý předchozí příběh měníte život hlavního hrdiny a může se zapojit opravdu každý. Podmínkou je jedna věta do komentářů s navazujícím číslem a pokud nikdo 24 hodin nenapíše, hrdina umírá.
 
 

Reklama


Rubriky