V pěti letech žádná sláva

14. května 2014 v 7:56 | surpan |  Téma týdne na blog.cz
Bylo mi zrovna pět let, co jsme přišel o milovanou babičku. Zemřela na infarkt. Prý jsem bez ní neudělal jediný krok. Bez dědy také ne. Ten tu ale se mnou byl donedávna.
Nevím, jestli je běžné, že si člověk nepamatuje vůbec své dětství. Ale já mám totální okno. První vzpomínky začínají až tak ve 12 letech. Mám skvělé rodiče, dětství jsem měl pohodové, ale smrt babičky ve mě vyvovala blok, který vypustil veškeré vzpomínky na ní a na mé dětství. Je to děsivé, na druhou stranu velmi zajímavá obrana sama sebe před psychickým trýzněním ze ztráty někoho tak blízkého.
Vše jsem se dověděl až nedávno. Pro všechny to byla špatná situace, hlavně i proto, že babička byla ještě vcelku mladá a nikdo to nečekal. Jenže nejtěžší pak prý bylo říct mi, že už babička není. Z počátku jsem tomu nechtěl věřit, pak jsem to pobral a zatvrdil se. Nedovedu si ani představit, jak to muselo být pro mě těžké, že jsem díky tomu vše kolem sebe vypustil, zapomněl a dlouho ještě poté nepamatoval. Je divné pak z fotek a vyprávěných příběhů zjišťovat, co jak bylo a připadat si jako bych se díval na cizí fotky a poslouchal příběhy někoho cizího. Přitom to jsou mé příběhy z dětství. Možná už i ten dětský rozum dokázal pochopit, že buď na vše zapomene, nebo budou následky a problémy. Bohužel nevím, možná bohudík.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 koblížek koblížek | 14. května 2014 v 10:38 | Reagovat

Moc hezký,i když smutný.Mojí kamarádce,sice až ve 14 ale umřel děda,kterého milovala.Vím,jak to bylo pro ni moc těžký.
Opravdu dobrý článek.

2 karlaprazakova karlaprazakova | Web | 15. května 2014 v 13:34 | Reagovat

Pěkné čtení.
Někdy jsou vzpomínky opravdu smutné a asi je lepší mít takovou obranu.

3 surpan surpan | E-mail | Web | 15. května 2014 v 13:37 | Reagovat

[2]: Asi jo, asi je to nutná obrana, i když zvláštní.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama